Ve spojení s přírodou

Toto téma vyžaduje nejen slova, ale i kresbu. Tehdy se vše krásně propojí a sjednotí. Přesto slova píši jako první.

Přírodní krása nepotřebuje slov. Je taková jaká je. Ne vším se nám může líbit, ale to je jí jedno. Má svůj rytmus, svůj řád. Své vlastní zákony. Nelze ji zkrotit. Její síla tkví uvnitř ní samé. Nesnaží se být někým jiným. Jsem, kdo jsem, říká.

Umí být divoká a nespoutaná, ale nalezneme v ní i prvky něžnosti a obětavosti. Dokáže se přizpůsobit i nehostinným podmínkám. To vše nám může odhalit přírodní království.

Když se díváme pozorně, můžeme se od ní mnohému naučit. Mnohé získat. Někdy také ztrácíme. To když nás překvapí svými možnostmi, svou silou i přesto, že si myslíme, že ji máme “ochočenou” a že si můžeme kdykoliv brát a nic nevrátit.

Vidím denně stohy odpadků na cestách, mezi stromy, odpadky jsou všude a kdyby jen odpadky nám známé jako konzumní. Ostnaté dráty, pneumatiky a jiné věci, které využíváme v našich životech.

A stále nám to není málo….Chceme víc a víc….Bez ostychu zabíjíme divoká zvířata pro vlastní potěšení nebo zisk. Jdeme tak daleko, že nám nevadí zničit jakýkoliv kus země, jen proto, abychom mohli říci – to je moje…….

A pak  nás překvapí záplavy, požáry, dny plné sucha nebo období dešťů. I příroda toho má dost…. Tehdy jsme schopni ukázat, že jsme její součástí a navzájem si vypomoci. Jsme ochotni sázet stromy a opustit vlastní pohodlí a být prospěšní….

Co kdybychom takovouto sounáležitost prokazovali každý jeden z nás zcela přirozeně i v době, kdy se nic neděje….???

Stále a kdykoliv se můžeme sebrat a i když jsme to nebyli my osobně a můžeme nejen lesům pomoci od nánosu odpadků… Procházky přírodou pojmout nejen jako očistu a relax nás samých, ale i všeho kolem nás.

Možná to může pro někoho stále být sci-fi,ale slova poděkování mají moc i v těchto chvílích. Poděkovat zemi za její dary, stromům za jejich přispění pro náš život, květinám za jejich krásu i léčivé účinky, zvířatům, že udržují přirozený cyklus…..

Učme se navzájem, že jsme si potřební. Učme se naslouchat, protože to přináší prospěch. Učme se rovnováze mezi dáváním a braním.

Proč by mělo být divné pohladit strom, který nám pomáhá žít a poděkovat mu, je to stejně důležité jako povzbudit naše vlastní dítě, aby z něj mohl vyrůst člověk se zdravým sebevědomím. Láska. To je to slovo.

Bylo dokázáno, že i voda samotná reaguje na to,  jak s ní zacházíme. Dítě je šťastné a spokojené, když cítí lásku a bezpečí. Je pak silné a nebojácné.

A příroda? Jakým právem jsme se rozhodli, že jsme výš, než vše živé a neživé kolem nás??? Potřebujeme se přeci navzájem. Dříve to bylo jaksi samozřejmější, naslouchat rytmům přírody a tomu, co nám říká.

Možná je na čase si vzpomenout…..

Tímto příspěvkem nechci nikoho a nic hodnotit. Je to pouze můj názor a nikomu jen nevnucuji. A samozřejmě znám a vím, že existují lidé i skupiny, kteří tímto způsobem přírodu ctí…

Děkuji vám….